Běžecky do Dvora Králové

Náš první "výlet" s kolegou běžcem v srpnu loňského roku jsem ultramaratonem nazýval v uvozovkách. Jednak proto, že si ho definuju nad 50 kilometrů a druhak, protože většinu trasy jsme vlastně spíš šli, než běželi. Včera jsme ale oba nedostatky odstranili a můžeme se myslím po právu poplácat po zádech.

Narozdíl od přeběhu Krkonoš, jsme tuhle "šedesátku" vlastně nějak zvlášť neplánovali. Já jsem měl ještě asi před měsícem celkem jasno v tom, že si něco okolo 50 kilometrů chci před svou červnovou Dvanáctihodinovkou vyzkoušet, ale neměl jsem příliš jasno v tom, kdy a kde by to mělo být. Definitivní rozhodnutí o tom, že to bude zrovna do Dvora Králové nad Labem, tak padlo zhruba 14 dní dozadu. V zásadě to teda nebyla žádná velká příprava, spíš spontánní nápad, který spočíval v tom, že část výpravy pošleme autem (aby nás měl kdo odvézt zpátky, že jo) na kukačku a my to s parťákem vezmeme po svých.

Jelikož už přece jen nějakou tu zkušenost s dlouhotrvajícími aktivitami mám, vesměs nebyl problém připravit něco na zub, abychom během těch několika hodin (7-8 hodin byl původní předpokládaný odhad trvání) netrpěli nedostatkem energie. Volba padla na gely, ionťák, tyčky a sušené ovoce. Kdyby to někoho zajímalo zcela konkrétně, tak odhadem jsme měli připraveno asi zhruba 30-50 gramů sacharidů na hodinu výkonu. Co jsem si tak zatím osahal, funguje mi to nejlíp. Přičemž chytré knihy mluví o zhruba 40-80 gramech, plus minus (někde se uvádí 30-60, jinde dokonce až 100). Záleží ale samozřejmě na intenzitě a individuálních potřebách běžce, které se odvíjí i od toho, jak je stavěn. No a samozřejmě na počasí...

To nám naštěstí přálo. Sobotní den byl slunečný a teplý. Ne však úplně horký (byť pár menších spálenin jsme si i tak odnesli). A tak jsme zhruba před osmou ranní po kávě a malé snídani mohli v klidu vyrazit.

Jak to tak u začátků bývá, i náš byl pozitivní a plný energie. Vyběhli jsme v dobrém tempu a v prvních 2-3 hodinách si vytvořili oproti předpokladu mírný náskok (zhruba 2 kilometrů). A to i přesto, že jsem tu a tam fotil.

Kostel Nanebevzetí Panny Marie

Zapózovali nám i koně

Kostel sv. Jiří v Hrádku

Z dálky zámek Hrádek u Nechanic

Kostel Nejsvětější Trojice - Všestary

První půlka trasy proběhla v podstatě úplně perfektně a člověk měl pocit, že snad ani nebude o čem psát a co sdělovat. Ne že by snad prvních 30 kilometrů nebylo v nohách cítit, Zase tak dobře na tom nejsme, ale všechno probíhalo naprosto hladce. Cca po 3 hodinách jsme si doplnili zásoby v jedné zapadlé vesničce, kde jsme objevili otevřenou večerku a pozitivně hleděli vstříc druhé půlce...

Jak ale praví Murphyho zákony:

Co se může pokazit, se pokazí.

A tak byla druhá půlka o poznání těžší, než ta první. Na první problémy jsme narazili asi na plus minus 35. kilometru, tedy slavné maratonské "zdi", do které se chytil kolega, který začal mít trochu potíže s nohami a mně pro změnu trochu zradila vazelína, kterou jsem poctivě "napatlal" na vnitřní strany stehen, se kterými mám problémy, co se odřenin týče. Takže zatímco parťák bojoval s přitahovačem, já čekal, až se dostaneme mimo civilizaci a já se budu schopen "přemáznout". Nakonec ani to příliš nepomohlo a tak jsem vymyslel náhradní řešení a svoje "načatý" stehna na férovku přelepil tejpem, který naštěstí vydržel na svém místě až téměř do úplného konce.

Problémy jsme ale neměli jen fyzického charakteru. Navigace nám totiž v druhé části trasy připravila velmi pestrou škálu terénu.

běželi jsme například loukou

silnicí

polem (ne)polem

lesem (ne)lesem (a ano nezdá se Vám to, tomu značení skutečně chyběla cesta)

A to ještě na fotkách chybí občasné bláto...

Ono to sice vypadá jako prkotina, ale to poslední, v čem se chce člověk po maratonské vzdálenosti courat, je zvoraný pole a lesní (ne)cesta.

A problém to byl ještě z jednoho důvodu a to, protože nám pomalu docházela voda. No a ta se mimo civilizaci hledá blbě. Teda minimálně ta pitná...

Posledních 5 kilometrů na náměstí do Dvora králové se tak změnil spíš v boj, než že bychom si užívali finiše. Jednak už jsme byli fyzicky celkem vyčerpání a druhak nám chyběla obyčejná voda. Na tom budeme mimochodem muset příště zapracovat při plánování. Dostatek míst, kde se dá pořídit něco k pití!!!

Jinak to ale na naše první ultra nebyl myslím vůbec špatný výkon (na naše momentální možnosti). Trhli jsme při něm hned několik rekordů a co mě těší snad ještě víc, dokážu po něm celkem v pohodě fungovat. Hodinky mi sice hlásí, že to chce víc odpočinku, ale já se vesměs cítím dobře.

Grande finale, náměstí T.G. Masaryka ve Dvoře Králové n. Labem

Suma sumárum nám dávám tak 2-. Prostor pro zlepšení máme, ale nebyl to vůbec průser. Můžu říct, že bych si to vlastně klidně zopakoval )a to je asi to hlavní). Ne teda hned, určitě ne stejnou trasu, ale pokud nám zdraví vydrží (ťuk ´tuk) určitě to nebyl poslední "výlet" po českých luzích a hájích. Pár nápadů už ostatně mám...

výsledný čas myslím není vůbec špatný

trasa

tolik kroků by stačilo výjimečně i na @bucipuci :)