Napětí a uvolnění

Jednou někdo chytrej řekl, že jedním ze znaků inteligence je, schopnost zároveň držet dvě zdánlivě protichůdný myšlenky a nezbláznit se z toho. Osobně si to představuju jako princip yin a yang z Tao, protože mi to je asi nejblíž. Černá a bílá se totiž sice nachází na opačných koncích, ale stále jednoho a téhož pole. Podobný je to ale třeba s mincí - dvě strany, ale pořád jedna mince...

Vztáhnu-li to (jako již tradičně) na cvičení, tak někteří lidé dobře generují tenzi (napětí) a velmi špatně se jim uvolňuje. Jiní jedinci zase dobře zvládají uvolnění, ale špatně generují tenzi (zpravidla děti a ženy, není to ale podmínka). Ono je to ostatně většinou vidět na tom, jak se pohybují - stojí, chodí, sedí, mluví a nebo třeba drží příbor. Všichni přitom obdivujeme schopnost atletů - gymnastů, tanečníků, kteří disponují obrovským potenciálem generovat sílu, ale zároveň jsou schopni tu sílu krotit, ovládat a uvolnit se. Což je ostatně podle mě jeden z vrcholů pohybový praxe (druhej vrchol s tím související je myslim schopnost plynout - přizpůsobit se podmínkám a přirozeně a nenuceně na ně reagovat. O tom ale třeba jindy).

Všichni přitom při běžných činnostech tenhle princip napětí a uvolnění chápeme. Víme, že vzít do ruky kladivo a generovat maximální napětí znamená vyhazovat energii z okna ven. Nakonec každej si může zkusit vzít do ruky nějakej podobnej předmět a zkusit ho držet za pomoci co největší tenze, jako kdyby ho chtěl v ruce úplně zmačkat. Velmi rychle začne člověk brunátnět, klepat se, ksichtit a mimo jiný zadržovat dech. V týhle maximální tenzi vydrží pár vteřin a hřebík díky tomu líp nezatluče... Na druhou stranu nejde ani o to, bejt maximálně uvolněnej, protože pak nám prostě kladivo vypadne z ruky. Jde o to, najít tu nejmenší (a ne menší) možnou míru úsilí, který nám pomůže efektivně splnit úkol (v našem případě zatlouct hřebík).

Úplně stejně si lze hrát s napětím a tenzí u jiných činnostech. Trenéři (včetně mě) často svým svěřencům radí, aby zatínali zadek u různých cviků jako je například plank (viz foto). Ne snad proto, protože je to nejefektivnější cesta k provedení. Ale zakrátka proto, protože člověk vzdorující gravitaci v jiným (jemu neobvyklým) směru, se nejdřív učí generovat tenzi. A až jí bude umět tvořit, ideální je naučit se v pozici uvolnit. Protože pak teprve zjistí, co všechno je a není vlastně potřeba k tomu, aby v pozici setrval. Učí se zkrátka efektivitě, poznává možnosti vlastního těla, učí se mechaniku pohybu a tak dále... Bez schopnosti se uvolnit, by bylo extrémně složitý držet nebo měnit pozice po dobu více než několika vteřin. I proto se v pozdějších fázích člověk zaměřuje na uvolnění například svalů obličeje, dechu a podobně. U většiny cviků a pozic totiž vůbec není třeba se tvářit, jako když člověk trpí. Kolikrát jste nakonec viděli Usaina Bolta trpět při sprintu a gymnastku, co se při sestavě neusmívala, ač obé stojí ohromný množství sil a energie?

V pohybu potřebujeme obě schopnosti, potřebujeme je zároveň a potřebujeme jich tak akorát k splnění cíle. To vyvážení ale přitom není nějakej mrtvej bod, do kterýho se dostaneme a budeme tam do nekonečna spočívat. Je to dynamickej a vyvíjející se proces, kterej asi úplně nemá konce...