Noční běh

Z Pece pod Sněžkou, odkud měl jít zbytek party je to ale přeci jen docela nuda a tak zbývalo vymyslet, kde se po cestě nechám vysadit, abych si tenhle výlet trošičku okořenil... Nakonec zvítězil Trutnov. Byl totiž v rozumné "doběhové" lokalitě od Sněžky, kam jsem se potřeboval dostat zhruba na půl šestou ráno. V plánu bylo klasicky běhat rovinky a sbíhat kopce. Do výběhů jsem se klasicky nehnal, neb na to moje fyzička zkrátka nestačí. Jsem přeci jen hoch z nížin a to poslední co bych potřeboval uprostřed Krkonoš o půl třetí ráno je, aby mi došli síly (nebo hůř nějakou tu křeč)...

Ještě asi týden před startem jsem se snažil přemluvit parťáka, ale tentokrát to neklaplo, takže jsem svůj první noční běh musel absolvovat sám, po tmě, v úplně cizím prostředí, obklopen hlubokými lesy. Na což jsem se tedy řádně vybavil dostatkem pití, jídla, čelovkou (+ náhradní), náplastmi, plně nabitým mobilem, náhradními ponožkami, bundou (protože předpověď byla všechno, jen ne příznivá), i kopou kofeinu. Neponechal jsem zkrátka nic náhodě. A i tak se přiznám, že můj respekt byl poměrně veliký. Přece jen jedna věc je trávit noc v lese s partou lidí. Druhá věc je, trávit jí tam sám. Zkušený turista z hor mi asi teď moc nerozumí, ale pro mě to byla novinka. Uklidňoval jsem se alespoň tím, že mi v Krkonoších nehrozí setkání s medvědem...

Po asi hodině cesty autem jsem se tedy nechal vysadit zhruba ve 23:30 u restaurantu Alvazo (ne to nemá být reklama) v Trutnově a vydal se dolů podél Úpy směr Mladé Buky.

Začátek trasy přitom probíhal pohodově. Cítil jsem se totiž jako součást civilizace. Prostě příjemný večerní výběh. A to až do té doby, než jsem se po pár kilometrech dostal do prvního lesa... Když jsem totiž před sebou viděl uzavírající se stromy a slyšel to ticho, přiznám se, že mi nebylo úplně příjemně po těle (ano, normálně jsem se bál). Abych se tak cítil lépe, vzal jsem po cestě první klacek, který jsem našel a zbytek cesty absolvoval s ním v rukách. Což jsem nakonec ocenil hned ze dvou důvodů. Jeden byl, že jsem se (nutno dodat zcela neoprávněně) cítil bezpečněji. Ale hlavně byl vítaným společníkem do kopců (hele ony ty hůlky budou mít svoje opodstatnění).

To nejhorší mě ale potkalo po pár kilometrech trasy na Zlaté cestě, kdy jsem na chvíli ztratil z dohledu cestu, minul jeden z mostů přes potok a zhruba po hodině běhu jsem si v něm "vykoupal" boty až po kotníky. Což je přesně to, co člověk na začátku trasy nepotřebuje. Navíc zhruba někde v té oblasti jsem v lese zhruba 50-100 metrů ode mě, zahlédl svítit první pár očí, jehož majitele bych odhadoval tak na středně velké zvíře. To by mě možná ani tak nevylekalo, pokud by to zdrhlo. Jenže tohle mě klidně a tiše pozorovalo. Vzhledem k pár článkům, které jsem si druhý den přečetl, bych si klidně troufl tvrdit, že jsem narazil na vlka. Což mi třeba někdo vyvrátí, ale prý se hojně vyskytují právě v oblasti Mladých Buků a údajně nejsou příliš plaší. Další zhruba kilometr jsem se tak za zvuku hlasité hudby z mobilu (pracovně si na takových výletech říkám Kolotočář z Pardubic) neustále otáčel a kontroloval, jestli mě náhodou něco nepronásleduje (jako kdyby snad vlk neměl nic lepšího na práci).

Další fuck up mě pak potkal po seběhu z Rýchorské boudy v Horním Maršově, kde jsem ve tmě minul cestu a vydal se nahoru po posečené louce. Navigace mi sice hlásila, že jsem na ní, ale ve skutečnosti byla zhruba 10-15 metrů ode mě. Ve tmě ale člověk poměrně rychle ztratí orientaci, a protože se mi nechtělo při jejím hledání riskovat cestu do lesa, musel jsem se nakonec vrátit zhruba o 200-300 metrů zpátky dolů, najít jí a znovu nahoru. Což mě v závěru stálo asi čtvrthodinu. Holt dvakrát měř a jedno běž...

Emmina cesta mi pak přidělala další vrásky na čele, když mě u jejího konce z hlubokého lesa, sledovaly další dva páry očí. I přes puštěnou muziku zvířata ani tentokrát neutekla a zvědavě si mě prohlížela, dokud jsem nezmizel z dohledu. To už jsem byl, přiznám se, trochu unaven a těšil jsem se do civilizace. Ten nejhorší stoupák byl přitom přede mnou. Cesta ze Spáleného mlýna k Růžohorkám přes Portášovky tak přiznávám, docela bolela. On už má taky člověk v nohách nějaký ten půlmaraton a během poměrně krátkého úseku nastoupá dost metrů. Teprve u Růžohorky jsem si ale oddechl, že to nejhorší mám za sebou. Bylo to taky poprvé, kdy jsem zachytil jiné čelovky než ty svoje. Což bylo dobré znamení toho, že i přes nepřízeň počasí, nejdeme na Sněžku sami... Zkontroloval jsem zbytek skupiny, která byla asi 800 metrů za mnou a rozhodl se vydat na Sněžku napřed. Čas mě totiž docela tlačil. Ne že bych snad očekával v lehkém mrholení super rozhled, ale když se řeklo na Východ, tak na Východ...

Kdo jste někdy na Sněžku přes Růžohorky šel, tak asi víte, jak konec trasy vypadá. Ten je vyloženě "za odměnu". Po 30 kilometrech to pak platí dvojnásob. Když do toho ještě fouká chladný vítr, lehce mrholí a je mlha, je to fakt mazec. Takže poslední kilometr jsem se prostě modlil, abych už byl nahoře.

Tam jsem se nakonec vyškrábal po 5 hodinách a 37 minutách od začátku v Trutnově a čekal na zbytek skupiny, které jsem nakonec nadělil asi 25 minut, čehož jsem nahoře docela litoval, jelikož foukal fakt nepříjemný vítr. No a co Vám budu povídat, nikdo ani neměl chuť se nějak zvlášť fotit. Ono ani nebylo kde a s čím, jestli člověk nechtěl rychle promrznout.

Já a můj nejlepší kámoš Klacek, který mě doprovázel celou cestu až na Sněžku

Takže jsem dooblékl pár vrstev a vydal se zase sólo na cestu dolů k autu, které bylo v Peci pod Sněžkou. Původní plán byl, že to vezmu ještě přes Výrovku, ale nakonec jsem usoudil, že to si nechám někdy na příště (což se nakonec ukázalo jako moudré rozhodnutí, protože zrovna když jsem seběhl k parkovišti, začalo vydatně pršet) a zvolil pro seběh Obří důl. Chvíli mi sice trvalo najít tempo, stehna už pálily, ale nakonec jsem těch posledních cca 8 kilometrů asi za hodinu a patnáct minut zvládl i s přestávkou na jídlo.

PS: V čase je započítána i cca 1 hodina přestávek

trasa